Za těchto extrémních teplot se popravdě raději držím doma v chládku, maximálně na terase. Pokud bych si chtěla vyjít od domu pěšky do Brd, znamenalo by to tak půl hodiny po rozpálených lučních cestách. A tak jsem zamířila jen do naší místní bažantnice na druhé straně obce, trošku rozmrzele, protože je to malý lesík, kde je to nádherné na jaře, kdy je tu záplava kvítí, ale v létě mne to sem netáhne. To raději mířím do většího, hlubšího lesa v místních kopcích.
Jenže – je to celé, jako vše, o nastavení v naší hlavě. Protože jakmile se přestaneme během chůze ztrácet ve svých rotujících myšlenkách, objevíme všude, opravdu všude něco zázračného nebo aspoň zajímavého. I já se celý život učím se ve svých myšlenkách netopit, ale být jejich pánem a pozorovat je. Dostávat se neustále vědomě znovu a znovu z hlavy do těla a do plné přítomnosti. Ta je sama o sobě vždy vlastně velmi obyčejná a jednoduchá, jako celé Bytí. Z jiného úhlu pohledu ale nic jako Obyčejnost neexistuje a naopak vše je Zázrak.
Jak moc se vám během vašich toulek přírodou daří dostávat se z vleku myšlenek a jejich rozvíjení do totální přítomnosti tady a teď? S plným vnímáním detailů, včetně jemné vůně zahřátého jehličí ve vzduchu, závanu větru na tvářích, drobných tvorečků pod vašima nohama, probleskujícího slunce v listoví…? Abychom to dokázali postupně více, je skvělé začít mysl trénovat, protože taková už je povaha naší mysli – dělá přesně to, k čemu ji trénujeme. A pokud ji netrénujeme nijak, ona už si své opakující se vzorce najde a omílá je dokolečka dokola…