Znáte tu touhu něco uchovat napořád, zachytit to navěky, aby ta věc, ten člověk nebo ta chvíle nikdy neodešly a zůstaly přesně tak, jak zrovna jsou? Já myslím, že to známe všichni 🙂
Já jsem si nad tímto nedávno přemýšlela, když jsem měla v ruce nádherně sytě zbarvené podzimní listy. Ten zvyk si je pak odnést domů a vylisovat nebo si je dát do vázy či skleničky s vodou, ať ještě alespoň chvíli dělají parádu. No, popravdě, zrovna podzimní listy vydrží i ve vodě hezké velmi krátce, jako by nám sdělovaly jasně: tu největší krásu není možné uchovat. Tu si musíme prožít tehdy, když zrovna JE, a pak si ji nosit v sobě, v srdci, tam jedině může opravdu zůstat navěky…
A tak si užívejme toto překrásné zářivě barvité období právě i pro jeho pomíjivost, pro to, jak nás „nutí“ jít naplno a všemi smysly do přítomného okamžiku. Neschovávat si život na „potom“, na „jednou“ a „až“. Protože po podzimu víme, že přichází zima a s ní zánik a začátek dalšího nového cyklu. A ne vše venku i v nás samých dostane druhou šanci, proto nečekejme, žijme, užívejme, prožívejme…