Říkala jsem si, že by bylo fajn občas něco také poodhalit ze „zákulisí“ lesní terapie.
Třeba, co se týká přípravy trasy, což se může zdát jako triviální záležitost – hlavně, aby tam bylo hezky, že? Ale ono je to u té lesní terapie drobet složitější, aby trasa opravdu naplnila smysl této metody…
V poslední době jsem začala experimentovat s novými trasami mimo své nejbližší okolí, a tak jsem zrovna minulý týden absolvovala hned dvě průzkumné výpravy na Plešivec. Nemyslela jsem, že to bude vyžadovat dva různé výjezdy, ale právě během té první výpravy jsem zjistila, že můj plán má trošku trhlinu, přijatelné řešení se tedy ukázalo až napodruhé.
Taková nejzákladnější věc při plánovaní trasy je paradoxně velmi neromantická a s lesem jako takovým nemá co dočinění – tou je totiž parkování. Většina účastníků volí dopravu autem, i proto, že se zpravidla jedná o místa, kam veřejná doprava moc nejezdí anebo poměrně komplikovaně. Proto spíše využíváme spolujízd u těch, kteří se sami nedopraví. Což ale znamená právě to, že se musí dát dobře zaparkovat bez rizika, že bude na místě plno. Z toho důvodu jsem třeba své vycházky přesunula poslední měsíce na pátky – protože o víkendu je na těch turisticky zajímavých místech skutečně větší provoz a tedy i horší parkování.
Parkoviště zároveň nesmí být příliš daleko od začátku trasy, 20 minut chůze od auta vidím jako úplné maximum a snažím se o méně. Přeci jen máme na vycházku vyhrazený čas a kdo by chtěl strávit dlouhou dobu přesuny. Tím se samozřejmě dost vyřadí ta nejmagičtější místa v přírodě, která obvykle nejsou úplně, co by kamenem dohodil od silnic. Ale překvapivě někdy zas stačí opravdu tu čtvrthodinku popojít…
Další věc jsou samozřejmě již zmínění turisté – nemůžeme se jim vyhnout na 100%, ale během vycházky je ideální co nejklidnější trasa, kde se opravdu můžeme soustředit na zvuky přírody a nejsme v prožitku rušeni zvídavými okoloj(e)doucími.
Trasa taky musí být dobře schůdná, bezpečná a nepříliš příkrá a vyčerpávající – tím by se také vyrušila podstata meditativní vycházky, kterou by ideálně měli zvládnout i lidé starší či s nějakým drobnějším pohybovým omezením. Tady není cílem si u toho „dát do těla“, ale naopak si dopřát chůzi v poklidu.
Samozřejmě se vyhýbáme místům jakkoliv zaneřáděným a poznamenaným příliš lidskou činností, tedy např. i kácením nebo stopami lesní techniky.
Trasa by měla působit harmonicky a příroda být co nejvíce přirozená a zachovalá. Důležitá je i pestrost lesa, který by neměl být hospodářskou monokulturou, ale nabízet rozmanitost druhů, dostatek podrostu, proměnlivou vegetaci, příklady symbiózy atd. A to jsem se teď dotkla opravdu jen pár bodů…..
No a co mne tak „dostalo“ během průzkumu na Plešivci? Podél jeho jižního úbočí totiž vede relativně rušná silnice směrem na Jince a ve druhém směru na Prahu. Není to velká silnice, ale její hluk se nese nahoru a úplně to stačí k narušení léčivého efektu takové vycházky…Bohužel, protože jinak jsou místa na této straně hory opravdu krásná a nabízí zajímavý, členitý terén splňující mnoho z výše uvedeného.
Nakonec jsem ale zamířila na východní úbočí, které je sice o něco méně divoké a impozantní, ale je o poznání klidnější – z hlediska dopravy i turismu. Někdy je to zkrátka o kompromisech a o tom rozhodnout se, co je pro lesní terapii nejvíce rozhodující a ovlivňující celkový dojem. Mnou prozkoumaná lokalita je poklidná, stranou značených cest a všeho ruchu, a přitom je v ní stále obsaženo to kouzelné fluidum, které se kolem této posvátné hory vznáší…