Poslední roky se dost proměňuje moje nahlížení na zimní období, které jsem vždy měla spojené s pocitem totálního zastavení, umrtvení, zániku.
Bylo pro mě dlouho časem, kdy jsou sice Vánoce, které miluju, a sníh, který mám ráda, když je čerstvý a bělostný a jiskří na sluníčku, ale jinak jsem zimu vždy tak nějak přežívala.
Myslím, že právě proto, že jsem ji považovala za čas smrti. Ve zjednodušeném, povrchovém vnímání se zima opravdu jeví jako doba, kdy příroda „umřela“ a až jaro přináší zas život.
Ale musím říct, že právě tento pohled se mi poslední dobou docela mění. Mnohem více dokážu život vnímat v zdánlivé nehybnosti a umrtvenosti. Zimu už vidím a cítím spíše jako čas odpočinku, regenerace a svým způsobem poměrně intenzivních příprav na nový život a rozpuk.
A také se mi čím dál častěji různě připomíná to, že život pod povrchem stále bují a jen průběžně mění svou formu. Stačí se podívat na všechnu tu poměrně sytou zeleň trávy a bylin, skrytou pod sněžným nánosem.
A stromy? Ty se „tváří“ opravdu jako očarované a spící, ale i v nich se jen síla stáhla do kořenů a pečlivě se chystají na jaro, úsporně hospodařící se svou energií, aby jí zbylo dostatek na nový cyklus. Když se na ně venku naladíme, zjistíme, že jsou stále schopné a ochotné s námi komunikovat, a jak jsem tu nedávno psala, mají na nás naopak více času než v době nejvyšší aktivity…A ano, vyžaduje to, abychom se i my hodně ztišili a zpomalili, pokud se chceme naladit na jejich „frekvenci“…
Tyto nové pohledy na koloběh přírody v sobě můžeme probouzet třeba právě na zimních vycházkách s lesní terapií – ano, ani moje aktivity neustaly, jen jsou trošku méně nápadné a nehlásí se takové množství zájemců, jako když je „hezky“ 😉 Ale ty zimní vycházky opravdu stojí za to, pokud se chceme skutečně niterně propojit se sebou samými a s tichým, poklidným světem přírody, která oddechuje, ale stále žije…