Jedna zájemkyně o vycházku se mě nedávno ptala, jestli také pracuji s tzv. elementárními bytostmi, tedy běžným okem neviditelnými bytostmi, které alespoň podle některých lidí obývají přírodní místa. A nebylo to poprvé, co jsem dostala podobný dotaz.
Pravda je…tak někde uprostřed. V metodologii lesní terapie, tak jak ji vyučuje americká Association of Nature and Forest Therapy, u které jsem studovala, se s komunikací s podobnými bytostmi nepracuje – a pokud vím, tak ani v žádném jiném oficiálním odvětví lesních terapií a příbuzných oborů.
Důvod není ani tak ten, že bychom po vzoru (zatím převažující většiny) vědců existenci takovýchto dosud neprobádaných a neprokázaných bytostí popírali, ale spíše to, že je pro nás důležité, aby lesní terapie byla dostupná a srozumitelná opravdu všem bez rozdílu. A opravdu ne každý na tyto bytosti „věří“ a ne každý je schopen je vnímat nebo se o to zajímá. Proto se zaměřujeme převážně na smyslové propojení s přírodou (ovšem zdaleka nejen skrze nejznámějších 5 smyslů – rozeznáváme jich podstatně více).
Pak jsou pozvánky, které jsou někde „na hraně“, v angličtině se jim říká „imaginal invitations“, které pracují s naší imaginací, tedy představivostí. Například si během pozvánky představujeme strom jako svého přítele, se kterým můžeme navázat určitý druh spojení a řekněme komunikace. Ta ale může být založena třeba na smyslových vjemech, pocitech, vnitřních obrazech, asociacích, vzpomínkách…Nikde není předepsáno, JAK se máme přesně propojit, protože v tomto jsme každý unikátní!
Jsou lidé, kteří přirozeně se stromy komunikují i skrze slovní výměnu (to je třeba i můj způsob už od dětství), nebo lidé, kteří skutečně vnímají stromové bytosti ve smyslu víl, skřítků apod. Ale není to z hlediska lesní terapie o nic lepší nebo horší (divnější) než propojení jiné. To, co je zde opravdu důležité, je budování VZTAHU. Jakkoliv. Pokud jej někdo procítí skrze to, že se „jen“ dotýká kůry stromu a vnímá díky tomu pocit radosti a blízkosti, je to DOST. A pokud si povídá nebo jinak interaguje s vílou stromu, je to také během vycházky (i jindy) v pořádku.
Prosím, ctěme každý své vlastní způsoby propojení s přírodou i způsoby druhých, bez hodnocení. A rozvíjejme ty, které jsou nám přirozené nebo nás nějak přitahují. Cokoliv, co nám pomůže cítit se s přírodou zajedno, je přínos.
P.S. Na obrázku je malá symbolická svatyňka u lesního potoka/tůňky. I to je způsob propojení – odedávna lidé v přírodě umísťovali sošky a oltáře, věšeli obětiny. Později stavěli kapličky, studánky a křížky. Taková místa nám pomáhají nejen ke zklidnění a usebrání, ale právě i k pocitu propojení.